Na otázku, jak se mám se mi neodpovídá snadno. Univerzální „dobře“ totiž nepokrývá šíři, kterou cítím a nějak se mi nechce lhát ale ani vysvětlovat. V mém světě se neoodělitelně objevují pěkné, ale i náročnější chvíle. Nikdy nevím, kam se to otočí. Zpětným pohledem ve většině případů vyhodnotím, že i to, co mi poeticky „trhalo“ žíly mi spíš vytvořilo novou a nečekanou cestu. Třeba ke štěstí.

Pozor na úhybné manévry

K většině aha efektů jsem dospěla v naprosto obyčené situaci, která by šla určitě přehlédnout. Což obvykle před rozbřeskem svého poznání činím poměrně dlouhou dobu. Urychlovači celého procesu jsou děti. Pokládají „nepříjemné“ otázky, na něž se přeci neodpovídá nahlas! A když už na ně musíme myslet, tak jen pomálu a rychle se jich zbavit nějakým zaručeným odstřelovačem dospělého světa (ať už je to cigaretka, sklenka na kuráž, pracovní tempo, adrenalinový zážitek, třetí mobil, nové cokoli nebo hořící pracovní termín). Jak to souvisí s tím, jak se mám a se štěstím? Velmi…

Jak šťastná?

Když jsem si v jednu nestřeženou chvíli, která mé mysli a navyklým formátům uvažování unikla, uvědomila, že jsem vlastně šťastná, skoro mě to vyděsilo. Jak šťastná? To přeci nemůžu, nemám/nemůžu/ale… (dosaď dle svého příběhu). Protože však svítilo sluníčko, já držela v ruce kafíčko a sledovala rozkvétající růži, blesklo mi, že mi v tuto chvíli NIC nechybí. Ahaaaa. „Ale…“ začala mysl. “Hm…“ mručela nějaká jiná část mě. Rozhovor uvnitř mě se odehrával svým způsobem beze mě. Já totiž měla na obličeji nesmyslný úsměv a každá buňka si vnitřní uvolnění užívala. „Tak jo,“ vzdychla za chvíli i ta mysl: „Tak já to alespoň hodím do slov.“

Slova nejsou vše, na štěstí nestačí

Nevím, zda jde štěstí nebo něčí život smrsknout „jen“ do slov. Možná je na čase vnímat ten svět okolo sebe i jinými smysly, které sice nejsou tak hlasité jako mysl a její vyřídilka, ale zase jsou schopny zachytit okamžiky (a pak je i spojit), které nám z nějakého důvodu dělají dobře. A nemusí jít o nic velkého! Paradoxně to jsou (alespoň za mě) zpočátku úplné prkotiny. Jenže, když jsem si byla schopna užít něco, co je tak obyčejné, najednou mi vnímám samo poskočilo na jiný level. Každopádně díky, že má mysl neatakovala ten okamžik, kdy jsem si tu jednoduchost uvědomila poprvé a poctivě si od té doby všímá chvil, kdy jsem najednou ZASE šťastná. I ona je součástí procesu. Uvědomění dává pocit bezpečnosti.

Takže, co je pro mne štěstí?

To, že si můžeme sednout na terasu, mlsat jahody a těšit se z okamžiku.

To, že máme možnost dělat to, co nás baví a způsobem, jakým nám vyhovuje.

To, že máme chuť spolu být, a to i přesto, že si občas lezeme na nervy.

To, že jsme schopni nalézt nečekaná řešení, když si dáme prostor a jeden druhému nasloucháme.

To, že přitulit se je univerzálním lékem na všechno.

To, že si šeptáme, povídáme, spoluprožíváme a vzájemně tak necháme nahlédnout do svých světů.

To, že se (vzájemně) učíme pracovat se strachy, bubáky i bacily všeho druhu a nezavíráme je do skříně.

To, že zvládneme i nepříjemná rozhodnutí a tlaky, která však ve výsledku uchrání „náš“ svět ve formě, ve které jej chceme žít.

Takže díky, děti, že mi připomínáte, co je štěstí. A to nejen na den dětí. Jinak totiž hrozí, že bych to v tom uspěchaném a překombinovaném dospělém světě mohla snadno zapomenout a ztratit.

Jen pro úplnost, na dotaz, jak se mám, odpovídám „děkuji“.