Mezi mé nejranější vzpomínky, ve kterých vystupuje můj táta patří auto. Dnes mohu s hrdostí říci, že jsem přihlížela jeho několikerému rozebrání, složení, rozebrání a zase složení. Táta mi přišel jako hrdina, protože, jak součástky na starém prostěradle přibývaly rostla ve mně obava, že v tomhle autě se již nesvezeme. Jak jsem se pletla. Součástky se vždy vrátily tam, kam měly a spokojeně pracovaly tak, jak se po nich chtělo.

Víkendy v garáži

Typickou zábavou o víkendu byl v naší rodině buď výlet nebo prohlubování konstrukčních dovedností automobilového typu. Je třeba říci, že auto jako takovému obvykle nic nebylo. Prostě se rozebralo pod nějakou záminkou uhlazení již tak perfektního chodu. Dnes vím, že tyto chvíle byly pro tátu (a zřejmě řadu dalších mužů) forma meditace. Někdo rybařil, jiný se štrachal v garáži. Fascinovalo mě, jak muži přirozeně cvičili komunikační schopnosti. To, když utrhli něco, co mělo držet pospolu a po jejich opravě již nedrželo. To se složitě shánělo u kamaráda souseda, co měl bratra, jež znal bratrance, který pracoval pro syna šéfa vrakoviště.

Kde jsou auta s duší?

Vzpomněla jsem si na ty to chvilky, kterým jsem mohla být přítomna, když jsem zahlédla zbytky staré pumpy. Vybavila jsem si, jak mě bavilo šťourat se v motoru, olejovat, kde co, vědět, jaká součástka je která, a že tam někde skrytě makaj písty. Pamatuji si, jak jsem poprvé mohla řídit tátovi na klíně nebo načepovat palivo. Do dospělosti jsem si odnesla schopnost vyměnit pneumatiky a lásku ke spálenému oleji, když startují motorky na závodech. Bohužel současné motory toto kouzlo již ztratily. Nerozumí jim vlastně nikdo. Jsou pro mě takové plechovky plné drátků, plíšů a krabiček, které jsou ve většině případů bez duše. Auta na baterky do toho snad ani nepočítám, neboť tam se hravost zvrtla v něco naprosto strašidelného.

Co to trochu zjednodušit?

Mám pocit, že nejen muži, ale i ta auta tak nějak chřadnou. Dle logiky by se měly mít obě strany lépe, ale nemají. Dokonce se zdá, jakoby i auta měla své vlastní civilizační choroby! Jak jsem tak stála v troskách té historické pumpy, přemítala jsem, zda není čas trošku si ten život zjednodušit. Možná by nebylo na škodu začít věcem zase trošku víc rozumět do hloubky a umět složit z jednotlivých dílků celek.