Procházela jsem se s dětmi v jednom z pražských parků. Pes se mi motal pod nohy a očkem pozorovala děti na koloběžkách. Kochala jsem se prvním opravdovým sluncem, zelenou trávou a stromy, které už se začaly probouzet. Protože je park na kopci, je z něj poměrně široký výhled. Nad ničím moc jsem nepřemýšlela a jen se těšila z chvíle, která jednoduše byla.

Uprostřed parku stojí „umění“. Z venku trochu připomíná rezavý odpad, se kterým si někdo nevěděl rady, a tak ho tu vysadil, ale vše se změní, jakmile vstoupíte dovnitř v den jako byl tento.

Hra světla a stínů mě doslova oslepila. Vše venku se ztratilo. Stála jsem uvnitř a fascinovaně zírala. Trvalo mi chvíli si vzpomenout, že ještě před chvílí jsem byla fascinována světem venku. Odsud nebyl vidět a najednou jako by to byl vzdálený sen. Podívala jsem se skrze dírku v umění a najednou se obě reality spojily. Jen získaly nový náhled. Dívala jsem se na svět venku zvnitřku.

Děti se začaly ošívat. „Mami, je ti něco?“ zeptala se dcera. „Ne, jen koukám ven,“ odpovídám. „A proč nejdeš rovnou ven? Uvidíš víc,“ padla logická otázka. Uvědomila jsem si, že je to docela zajímavá paralela k životu. Občas se ztratíme ve svém vnitřním světě, zkoumáme tu hru stínů a světla bez toho, aniž bychom si uvědomovali nějaké „venku“. Někteří se snaží stín zesvětlit, jiní se soustředí jen na ty světlé stránky. Jenže ani jedno, ani druhé nejde oddělit. Je to součást jednoho celku. Tvoří to naši osobnost, naše hranice. Je na nás, zda se soustředíme na ta černá místa a nadáváme, že skrze ně není vidět anebo pouze zíráme skrz pár světlých úseků na okleštěnou realitu venku.

Teprve v celku dává tato hra smysl. Pochopení souvislostí je podle mne klíč k rovnováze. Máme šanci se k jednotlivým částem sebe přiblížit anebo se na ně dívat z dálky. Někdy je to potřeba tak, jindy zase je třeba zvolit jiný přístup. Důležité však je nezapomenout, že život v podobě jakou žijeme na této planetě je o hře světla a stínů. A co víc, ze svého nitra můžeme vystoupit a opravdu se rozhlédnout. Spolu s tím ukážeme i sebe. Ta hra světla a stínů z našeho nitra je od nás totiž neoddělitelná. Oslněni možnostmi venku bychom však neměli zapomínat, že svět uvnitř nás je stejně reálný a pravidelně se tam vracet.

Přeji všem, aby měli odvahu dívat se na svět kolem sebe nejen z bezpečí svého nitra, aby zkoumali úhly, kterými lze na realitu nahlížet, ale také občas vystoupili ven a potkali se s realitou napřímo. Přeji také odvahu vracet se do svého nitra a čelit důsledkům svých činů, které zvenku mohou vypadat tak v pořádku. Myslím si, že nejdůležitější je ten pohyb, který nám umožní se (po)učit.