Dušičkový čas jsem až do letošního roku měla spojený zejména s možností potkat se se svymi zemřelými. S předky, na které si pamatuji, ale i s těmi, kde mi vzpomínka vybledla nebo se na ně dokonce snažím zapomenout, případně mám jejich přítomnost už jen jako buněčný zápis předávaný z generace na generaci. Mezi mrtvými jsou také naše sny, nerealizované myšlenky, tužby a rozhodnutí, která jsme neučinily.

Dusičkové období je pro mne taková rekapitulace toho, co jsem za uplynulý rok absolvovala a svým způsobem to nyní prezentovala svým předkům, kteří mi umožnili tady být. Před vstupem do temné části roku není čas na hrátky a „musí“ se s pravdou ven. Je to, co žiju v souladu se mnou? Jdu po své cestě či jen dokončuji úkoly a tužby svých dávných? Nebo dokonce „úspěšně“ žiju jejich strachy, bolesti, křivdy a osobní vězení a na můj život už prostor nezbývá?

Dlabej

Když jsem sledovala to dýňové šílenství okolo, uvědomila jsem si, že halloweenská tradice je možná vydlabaná přesně jako ta dýně. Uvnitř prázdno, zvenku na efekt až neuvěřitelně působivá díla. Světlo uvnitř chybí, proto je třeba ho dodat zvenku. Jediné, co nejde ošálit je hniloba a rozklad, které nakonec vše prostoupí a i to nejkrásnější dílo neúprostně pohltí. Pustila jsem fantazii na špacír. Co když ta vydlabaná dýně není nic jiného než snaha o zbavení se nevyživujících myšlenek, vzorců chování, návyků, ale i různých jiných zátěží jako ažpaky a kdybych… Co když je to možnost k vytvoření si čistého osobního prostoru, který mohu zaplnit vlastním světlem? A dýně nám jasně ukazuje důsledky toho, co se stane, když to neuděláme nebo uděláme, ale jen na oko nikoli ze sebe. Zastavte se a popřemýšlejte, proč tak poslušně dlabeme, kdy zevnitř nás ubývá a zvenku přibývá a proč potřebujeme světlo zvenku?

Kostlivci a strašidla

Od dýně už je to ke kostlivcům a strašidlům jen krůček… I oni tady s námi jsou… Jen nevypadají jako ti z filmů nebo jako výzdoba na našich dveřích… Co takhle místo šarády s kostlivcem z obchodu jít navštívit ty, kteří žijí v nás? Co otevřít dveře prostoru v nás a konečně zde ve všech těch skříňkách, truhlách, šuplících začít uklízet? Ano, je to strašidelné. Opravdu strašidelné. Zejména ta zákoutí, která maskujeme i sami před sebou, případně jsme si je vhodně poopravili, abychom si mohli nahlávat, že to jinak nejde. Strašidla tady jsou reálná. Ať se nám to líbí nebo ne, i to jsme však my. Co když je teď čas, kdy se pro nás otevírá brána pro vnitřní úklid? A až nastane zimní slunovrat a světlo se nám začne vracet, umožní nám to skutečně vstoupit do nového cyklu očištěni.

Posviťme si vlastním světlem

Neříkám, že kostlivec je společnost, kterou vyhledávám, ale zároveň to není něco, před čím jde utéct nebo vyzrát. Pokud to nebudeme řešit my, budou to řešit naše děti. Stejně jako my si neseme zátěže a zkušenosti našich předků.

Zkusme letos místo cizích kostí pohlednout na vlastní duchy, strašidla či kostlivce a skutečně si vyzvednout to, co na první pohled děsí… Poklad. Své danosti, sílu, zodpovědnst, uvědomění si souvislostí… Nezapomeňme, že žádná cesta k pokladu nevede po dálnici, je třeba ji vyšlapat po svém. Ano, bolí to a vyžaduje to se zamyslet nad dalším pohybem a jeho důsledky (říká se tomu zodpovědnost), ale myslím si, že je to zajímavější a snad i přínosnější, než si na to pořád půjčovat rekvizity zvenku a svítit si na svou realitu cizím světlem.