Sedím venku na lavičce. Přes obličej mám roušku. Dýchám a sleduji své okolí. V hlavě se mi válí myšlenky. Tak schválně, která to vyhraje?

„Dnes jsme neudělali nic,“ zkusím to na sebe. „Jen nic z toho, co se v běžném světě povazuje za něco,“ odpovídám si. Kdyby nebylo tak krásně, bude pyžamkový den. Slunce však lákalo, jak to slunce umí, a tak jsme nasadili roušky a vydali se s dětmi na hřiště.

Svítí sluníčko a ačkoli je konec března teploměr ukazuje 16 stupňů. Sedím a nic nedělám. Přivírají se mi oči. Mžourám a pod rouškou vnímám svůj dech. Nevím, jaké frekvence dosáhla má mysl, ale cítím klid a uvolnění. V tuto chvíli nic nepřipomíná hektiku, která lítá sociálními sítěmi, médii i mezi lidmi, které náhodně potkávám. Je jen tato chvíle.

Přesto vnímám, že vše je v pohybu. Hodně lidí je v urputné činnosti. Je skvělé pozorovat vzájemnost jedinců i snahu pomoci, přesto mi v tuhle línou chvíli připadá, že by mnohým pomohlo jen se posadit na sluníčku a nedělat nic.

Tělem se kromě tepla rozlévá spokojenost. Navzdory všemu, co se teď děje. Spokojenost oblečená do vděčnosti, že mohu sledovat, jak děti domlouvají čmelákům, aby odletěli pryč. Skoro bych se i hlasitě smála. Tak velké a jasné to uvnitř v tu chvíli je. A přitom jen sedím uprostřed města na dětském hřišti na lavičce. A jsem spokojená.

Znovu a znovu zjišťuji, jak dokáže být vnitřní svět nápomocný. Jak moc se může lišit od toho venku a zároveň nebýt proti němu. Jak jsou zde věci jasné a zároveň jen jsou. Jenže, jak se k němu prokutat skrze každodennost? Mně dnes pomohlo slunce.

Věřím, že každý má svou osobni bránu a způsob, jak do tohoto prostoru vstoupit. Vedle šití roušek, pořádání sbírek, paniky či plnění vnějších úkolů bychom si podle mě tuto cestu měli najit, oživit a pravidelně se tudy procházet. Odsud alespoň na chvíli vše vypadá krásně obyčejně. Zároveň zde vyvěrá velká jistota a síla, díky které je možné zvládnout i tolik náročné období.

Když jdeme domů, dostanu od dětí sedmikrásku a zlatý déšť. Poskakují a jen tak jsou. A já také.