Některé dny v sobě nesou náboj, za který by se nestyděl autor akčních filmů. Ječíme na sebe, boucháme dveřmi, střídavě pláčeme a pak se utěšujeme. Moc ráda bych řekla, že se to děje už jen občas, ale na můj vkus se to děje pořád ještě často. Přesto usilovně „pracujeme“ na řešení, jak náš vztek zvládnout.

Kdo je tady dospělý?

„Už s ní/ním nikdy nepromluvím,“ věta, která mi ještě dnes zadrnčí v hlavě, když mě někdo opravdu podebere. Problém je v tom, že jsem tuto větu v duchu pronášela, když mi bylo přibližně deset. Teď je mi podstatně víc a sama mám děti v tomto věku. Jsem zkrátka dospělá a o svých emocích bych už něco měla vědět. Bohužel mi strategie důležitého mlčení s faktem, že se to v mém nitru vaří příliš nepomáhá. Na druhou stranu řev, mohutná gesta a házení věcí zase vyděsí okolí a kýžený efekt též nepřináší. Takže jak z toho ven? První krok, když ho stihnu, je si uvědomit, že jsem to já, kdo svou emoci vypouští, proto ji nějak musím být schopna i zastavit.

Dobrý den, já jsem vztek

Prý pomáhá emoci pojmenovat. Teorie říká, že jejím přiznáním se má daná emoce „rozpustit“. Věřím, že existují případy, kdy tomu tak je. I když stihnu svůj vztek pojmenovat, popíšu, jak se cítím, stačí, aby dítě protočilo panenky vzhůru nebo pokrčilo rameny a místo rozpuštění mám spíš napuštění. V našich domácích podmínkách si příslušná emoce svou hlavní roli pak ještě chvilku užívá. A podle toho pak vypadá atmosféra domácnosti. Výsledkem vzteklého odpoledne je únava.

Emoce na uzdě, vztek v kleci

Skvělá rada nad zlato také bývá: „Musíš se kontrolovat.“ Kam to přibližně vede skvěle ukazuje pohádka Ledové království. Pomyslné zmrazení celého okolí, strach ze sebe i z druhých, spirála obtíží, jež zdánlivě nemají řešení. Princip hlavně nic necítit, zabalit se do sebe, ohnout ramena a nemyslet. Neprojevovat se, nevystavovat se nebezpečí emoce. Takový uzavřený a natlakovaný vztek má podle mě vlastně jen dvě šance, jak se dostat ven: Vybuchnout nebo nás začít ničit zevnitř. Zejména u nás se vzteky velmi rychle projeví rýmičkami či zvýšenými teplotami.

I dospělý má někdy „svůj den“

Ukázat dítěti svou slabost není na škodu. Rozhodně to není projev selhání. To, že vstaneme levou zadní a vadí mi i jak lidé okolo mě dýchají sice není ideální, ale zkrátka to tu je. V tomto případě rovnou upozorňuji, že jsem výbušná. Protože vím, že tento stav není „náhodný“ a jen tak zbůhdarma, zkouším pátrat po příčině. Obvykle je to nestíhání termínu, nechuť něco udělat (něco, co jsem slíbila a teď nevím, jak z toho ven) nebo strach/nervozita z něčeho, co má přijít. Většinou to tedy vůbec nesouvisí s příběhem, který se odvíjí v obýváku v tu chvíli.

Vztek jako chrlič šípů

Nekontrolovaný vztek je tak trochu (víc) zabiják. Nemusí to znamenat nutně fyzické napadení, ale rány na duši bývají mnohem horší. Pokaždé, když někdo z nás takový šíp vypustí, vzpomenu si na internetový příběh s chlapcem, který za každý vzteklý projev zatloukl hřebík a v klidové fázi je postupně vyndal. Plot zůstal stát, ale díry po hřebících byly zřetelné. Takhle nějak si to představuji, že to je s námi. Přesto považuji vztek za nějakou formu reakce organismu, která nás má něco naučit. Něco, co je sakra hluboko a není tak docela přístupné. Vztek není omluva ani ideální forma komunikace, přesto někdy v křiku spíš sdělujeme něco sobě než druhému. Stačí se zaposlouchat. Někdy si myšlenky zapíšu, místo abych je vykřičela.

Vztek a „Umím to takto.“

Zatímco v hlavní vlně vztek přebírá naprostou kontrolu nad tvořivými emocemi, v té další zbaběle prchne. Něco na způsob: Tak já jdu. Zůstávám tam zbitá, bez energie a se špatným svědomím. Nerada to přiznávám, ale často se pak stydím. „Už jsem to zase nezvládla,“ je první myšlenka, kdy si vztek odešel kamsi. Kdysi mi jedna „učitelka“ poradila větu: „Uměla jsi to takto.“ To všechno je sice pravda, ale i tak zůstává velký těžký kámen někde v oblasti břicha, který tuší, že je třeba udělat něco víc než jen pokrčit rameny. A tak se v prvé řadě omluvím, zároveň si však na hlavu popel nesypu. Výčitky totiž v procesu zvládnutí vzteku moc nepomáhají.

Děti v boji: Vztek v dětském světě

Děti na tom nejsou o moc lépe. V danou chvíli ničí i krásné výrobky, chrlí po sobě ohnivá slova, vykřikují je i po mně nebo po manželovi. Jsou zpocené, ubrečené, s nudlí u nosu, s šíleným výrazem v očích, a hlavně evidentně nedostávají to, co chtějí. Už často ani nevědí co chtějí. Když byly menší, usínaly. Když jsou větší, brečí do polštáře. Unavení jsme ale ve výsledku všichni. Navíc ještě nervózní, zda se to bude opakovat, pokud ano, v jaké formě. Máme také strach připomenout si činnost, při které se vztek objevil apod.

Vztek u nás bydlí, ale nemá trůní sál

Vztek je součást našeho života. Tím, že jsem doma, umíme vzájemně velmi dobře „načíst“ atmosféru, takže už si všímáme i náznaků před vztekem a snažíme se reagovat včas. Uvědomuji si, že jsem tady dospělá já, tedy ten, kdo má dát příklad, jak emoci zvládnout. Takže se opravdu snažím. Někdy to vyjde, jindy to trochu dře a občas holt úplně skvělý příklad nedám. Své vzteky známe v různých podobách a jsem raději, že jdou ven než dovnitř. Povídáme si o nich, i o emocích a zraněních, která cítíme, když prolítne naší rodinou. Někdy brečíme znova, jindy se choulíme a ujišťujeme, že jsme spolu rádi, navzdory těm scénám. Nevím, co bude zítra, ani za půl hodiny, ale věřím, že tu učební lekci zvládneme.