Ať se v životě setkávám s jakoukoli situací, často se ocitám v pozici, kdy vidím „jen“ to, co je v daný okamžik pro mě zajímavější (pohodlnější, chtivější, jiskrnější…). Je jedno, zda koukám na hmotu nebo na její odraz (třeba skrze chování někoho druhého). Někdy mám štěstí a poodejdu trošku dál. A najednou vše získává úplně novou perspektivu. Možná záleží nejen na úhlu pohledu, ale zejména na vědomí, že vše je celek a já jednoduše vidím to, čeho jsem v tu chvíli schopna (ehm, i ochotna). Možná je dobré, se čas od času ohlédnout a dovolit si revidovat, připustit i jiné části příběhu, „pochopit“. Zároveň není třeba na tu celistvou krásu zírat věky. Prostě ji ocenit, ponechat si ji uvnitř sebe a vydat se dál. A časem ten celek rozšiřovat o další „aha“.

Vnímám adventní čas jako proces revize. Každou neděli před příchodem světla (ať už se mu říká spasitel, avatar, slunovrat nebo jakkoli jinak) si zapalujeme průvodce, abychom nejen osvětlili svá temná místa a podívali se, co tam je uloženo, ale zároveň i spálili to, co už není potřeba dále nést. Třeba naše představy, že…, naše ažpaky nebo strachy, co by kdyby…