Teprve nedávno jsem se dočetla, že spadám do kategorie hříbkař. Tedy do skupiny jedinců, kteří kromě houby s hnědým kloboučkem a mřížkou pod ní nepoznají vůbec nic. Vlastně poznají, ale alespoň já nejsem dost odvážná zkusit své štěstí a otestovat odolnost svého trávení a organismu. Nestydím se za svou zbabělost. Sběr hub, jak hrdě hříbkům říkám, si užívám i tak.

Houbařská škatulka událostí dostala nový nádech v okamžiku, kdy se do sběru zapojily děti. Nadšeně se vrhaly ke všemu, co mělo klobouček a nožku. Protože já se vrhala na ně, pochopily, že ne všechno se trhá a zejména ochutnává. Následovala fáze: „Dá se to sníst?“ „Těžko říct, ale hříbek to není.“ A tak jsem přispěla ke vzniku další generace hříbkařů. Život by si hříbkařsky plynul, kdyby…

„Mamí, tady je něco hustýho,“ volají děti a sklání se nad něčím, co vypadá, že se na ně každou chvilku vrhne. Zvažuji své možnosti. Ta věc se tváří, jako by právě přistála z vedlejší galaxie a rozhlíží se, co by po dlouhé cestě pojedla. Opatrně se ptám, zda se to hýbe, minimalizuji své pohyby a očima hledám únikové cesty a největší klacek, který unesu a použiju na naši obranu. Jsem si jistá, že hříbek to není. Vzhledem k tomu, že se to hýbat nezačalo, došlo k odvážnému kroku a bytost byla vyfocena. K mému překvapení se ukázalo, že to ve skutečnosti houba je. A pak že je hříbkařské houbaření nudné…