Sedím uprostřed dětského pokoje s notebookem na jednom z dětských stolů. Kolem mne musela vybuchnout puma, protože nic jiného takovou spoušť nemohlo způsobit. Ještě zvláštnější než ten strašlivý chaos je však ticho.

Manžel vzal děti „do kina“, což v realitě znamená, že sedí namačkaní na židlích a koukají do velkého pracovního monitoru u něj v pracovně. A já jsem zůstala v bytě sama. Je to ta chvíle, která nebyla v plánu dne. Najednou je klid! A ticho. Slyším sama sebe! Svůj dech, své myšlenky. Zároveň to ticho tak trochu bolí do uší. Život s dětmi doma je totiž hlavně o neustálé aktivitě, bouchání, šustění, smíchu i pláči, mluvení, zpívání, syčení a volání: „Mamííííí…“. Teď to všechno zmizelo.

Znovu jsem si uvědomila, jak moc je ticho tvořivé. Jak je plné možností, stačí po nich v tuto chvíli sáhnout a nebo nechat být. Znám tyto chvíle a vím, že pokud si chci ticho uvědomit, pak musím nejprve znát šramot, hluk, nečekané zvuky. Jedno bez druhého nedává smysl. Jsou totéž, jen z jiné strany spektra. Ticho neznamená jen absenci zvuku, je to stav, kdy máte možnost být se sebou a vaše myšlenky čekají na váš impulz. Stojí.

Jsem sama v bytě. Je ticho. Pro někoho to může být strašidelné. Obzvlášť pro víkendové matky, které mají snahu něco ve vztahu k dětem dohánět. Já momentálně netrpím tím, že s nimi nejsem a neprožívám tuto chvíli s nimi. Byla jsem jim k dispozici až doteď. I to je výhoda matky domácí. Nechybíme si, protože víme, že tu jsme. Odměnou mi je, že si mohu vychutnat svoje ticho. Nepromarnit jeho oživující potenciál a třeba přijít na věci, které jsem dosud neviděla.

Ano, není ticho jako ticho. Když byly děti malé, mohlo být ticho známkou něčeho, co rozhodně nebylo v souladu se mnou. Pět vteřin nepozornosti znamenal vykramařený šuplík s nitěmi, rozstříhané povlečení a nebo hračky v záchodě. Jenže je to ticho? Moje tělo na toto ticho reagovalo naprosto jinak než teď. Velmi rychle šestý smysl zaznamenal nestandardnost a vyburcoval mě k pátrací akci.  I teď toto ticho může být na pořadu dne. Ale já vím, jak chutná. Respektive vnímám už příznaky, které mu předcházejí.

Představuji si, že ticho, které zažívám teď asi pociťují ti, co pravidelně meditují. Odlehčení bez ohrožení. Tělo je uvolněné. Věřím, že každý má svůj způsob, jak do tohoto stavu alespoň na chvíli zavítat. Já jej našla v kontrastu životních situací.