Je středa, státní svátek. Díky kamarádce se mi podařilo vypnout budík na všední dny a i pes vytušil, že uvítám, když si dnes přispíme. S ranním oblizem přijde až v půl osmé. Manžel vyhlásil ponocování a tak se dobrovolně odstěhoval spát do obýváku, aby mě nebudil. Mám tedy ložnici sama pro sebe. Když v pyžamku vyvenčím psa i sebe, zalezu si zpátky do pelechu. Sladkých okamžiků, kdy nic nemusím je tak málo, že tento doslova nasávám každým pórem. Zvažuju, zda budu předstírat spánek, tak jako pes, který se mi uhnízdil v nohách, ale nakonec se rozhodnu pro knihu. Čtu si víc než hodinu než vrznou dveře, pes zvedne ucho a letí přivítat toho, kdo vykazuje pohyb. Dcera je nadšeně oblízána a za chvíli i syn. Oba se mi stěhují do postele. Užíváme si společného nicnedělání, když tu náhle…

Je deset a ve dveřích ložnice se objevuje rozčepýřený manžel. Zírá na nás, v ruce drží telefon. My zíráme na něj. „Kolik je hodin?“ ptá se nás a v očích má dost zmatený výraz. „Deset,“ odpovídám. „A co je za den?“ ptá se. Trošku znervózním a sleduju, zda má koutky úst ve stejné výšce, neslintá nebo nemá tendenci omdlít. „Středa,“ opatrně hlásím. „Stalo se něco?“ těká mezi námi očima. „Ne,“ začínám být trochu nejistá. „Tak co tady děláte?“ To už na něj zíráme všichni. Poškubává mi oko a přemýšlím, jak se asi projevuje demence a zda je pro nás situace nějak nebezpečná. A pak mi to doklapne… „Je státní svátek,“ vydechuju.

Řekněme, že dlouhodobá práce z domova má své nesporné výhody, ale také řadu zajímavých úskalí. Pojetí času mezi ně rozhodně patří. Člověk se naučí respektovat své potřeby a práci si přizpůsobuje možnostem a aktuálnímu dění, ale tak trochu míjí zajetý rytmus oficiálního kalendáře a pracovní doby. Jsem zvědavá, kolik svátků či dětských prázdnin nás ještě překvapí…